Vděčnost

Vděčnost je pocit, který si ne každý z nás vždy uvědomuje. Často vidím příspěvky, například od lidí, kteří podnikli nějakou cestu do rozvojové krajiny, jak bychom měli být vděční za to, jak si tady žijeme. Máme se jak prasata v žitě, to se říká. Máme možnost dát si v kavárně kávu se zákuskem, koupit si nové oblečení na každou sezónu, zajít do kina a dát si k tomu pořádnou nálož popcornu a přeslazené limonády, jet několikrát do roka na dovolenou a mít doma plazmovku s předplaceným kanálem. 

Tohle ale není takový ten klasický motivační článek, který byste asi čekali. Nebudu vám říkat, jak si máte být vděční toho, co máte. Chci vám spíše povykládat svůj příběh a tím, doufám, někoho alespoň trošku inspirovat 🙂

Teta Jana

Mám tetu, tetu Janu. Ona to vlastně není úplně moje teta, je to mamčina sestřenice. Teta Jana je chytrá, zcestovalá, krásná a pracovitá žena, která žije už pár let v Londýně. To jen tak ve zkratce. Právě u tety Jany vznikaly moje první zážitky a dojmy z cestování. No, to bylo tak… 🙂

Vlakem do Prahy

Někdy v mých puberťáckých letech se mamka s tetou Janou domluvily, že za ní přijedu do Prahy na výlet. Moc si nepamatuju své první dojmy, byla jsem malá, ale vím, že mamka mě posadila samotnou na vlak do Prahy, kde už mě teta Jana čekala. První rok mě vzala do obrosvkého pražského akvária, kde jsem viděla poprvé žraloka, na muzikál, do restaurace na supr večeři a tak různě.

No a asi jsme z toho udělaly tradici, protože jsem za ní jezdila i ty roky následující 🙂 Teta Jana měla super byt, měl vyhřívanou podlahu, byl prostorný, byla tam velká telka a ten nejpohodlnější gauč se super polštářkama a dekou! Vždycky jsem se tam moc těšila. Když jsem se podívala z okna, viděla jsem, cítila a slyšela ten ruch velkoměsta a připadala jsem si jako velká holka 🙂

Každý rok jsme s tetou Janou šly na nějaký muzikál. Od té doby miluju muzikály, jsou peckovní! Jednou s náma tuším byla i moje mamka, na Kleopatře. Teta Jana mě provedla Prahou a největší zážitky mám ze Zlaté uličky. Tehdy tam bylo muzeum a výstava Barbín 🙂 Tak jsem je okukovala, jak se vyvíjely a tak. Který model mám teď doma a jaký obleček na Barbíny příště s kámoškou Simčou ušijeme. Barbíny vypadaj všechny stejně mimochodem 🙂 Od pradávna. Ve Zlaté uličce taky byli různí prodejci a já strašně chtěla pavouka. Ne živého, ale takového toho na ”provázku”, který když ”zmáčknete” tak ten pavouk povyskočí o trochu dál, nevím úplně jak to mám popsat. A taky foťák, ten který hned vyvolá fotky. Vše mi teta Jana koupila. 

Jeden rok mi teta Jana dala DVDčko Kniha Džunglí, a taky ten nejlepší fialový deníček od Witch, který mám pořád doma pod postelí 🙂 Celkově mi teta Jana dopřála vše, co mi viděla na očích. Byl to super pocit a měla jsem čas v Praze ráda. 

Letní brigáda v Londýně

Teta Jana ale jeden rok změnila práci a odstěhovala se do Londýna. Tehdy mi bylo 17. Opět nevím, kdo s kým se domluvil, ale asi to byla moje mamka s tetou Janou. Jela jsem na svoji první zahraniční brigádu do Londýna, jako velká holka! 

Vše bylo pro mě perfektně nachystané, přiletěla jsme na letiště Lůtn, kde mě čekala teta Jana s přítelem, jeli jsme na víkend do jejich domu a potom do Londýna, kde jsem se šla vyspat do krásy a připravenosti na svůj první pracovní den v kantýně. V Londýně. Kousek od Oxford Street!!! To je mega, co!? 🙂

Trocha ulehčení… 🙂 Tohle byla socha kousek od mojí práce 🙂 Mohla jsem mít tak příšernou kabelku!? :-))) Ale byla Converse tuším… 😀

Neskočila jsem u jednoho roku, byla jsem na brigádě u tety Jany v Londýně tři léta po sobě, roky 2010, 2011 a 2012. Bydlela jsem zadarmo u tety, která mě brávala různě po Londýně. Měla jsem doma často jahody, protože teta věděla, že je mám ráda. Opět jsme byly na muzikálech, jednou na We Will Rock You a jednou na Dirty Dancing, aneb Hříšný Tanec. Hříšný Tanec je můj nejoblíbenější film vůbec, tak si asi dokážete představit, jak božské to bylo jako muzikál!!! 

Brighton

Jedno léto, tuším, že to bylo to poslední, mě teta Jana vzala na výlet do Brightonu. To bylo fantastické! 🙂 Spaly jsme v parádním hotelu, kde byla ta nejpohodlnější postel a já spala asi 12 hodin! 😀 Večer jsme se šly projít po uličkách Brightonu, kde bylo neskutečně moc rozluček se svobodou, a taky na večeři. Ráno jsme se procházely po pieru, daly si tradiční britské Fish & Chips a vínko, a potom už jely zpět vlakem do Londýna. 

Škvrně 🙂 Jsem se tehdy slavnostně ohákla na večeři. Ty šaty mám mimochodem i na cestě kolem světa 🙂

 

A tohle jsou ty Fish & Chips 🙂 Byla jsem trochu tlusťučká, jak vidím, ale aspoň jsem měla velké (.) (.) :-))

Dopis

A proč vám to vlastně všechno píšu a co to má společného s vděčností? 

No, já si jsem od vztahu s Marťou vědoma toho, že jsem rozmazlená. Bohužel, bylo těžké si to přiznat a ještě těžší je to změnit, když vás tak od malička vychovávají. Já jsem se vždycky měla skvěle, měla jsem všechno, co jsem chtěla. To neberte tak, že toho bylo tuna 🙂 Ale třeba zase druhá teta měla slevy do Ňů Jórkru, takže mě tam s mamkou brávala a já si vždy nakupovala tisíce oblečení, absolutně bez rozmyslu a nepotřebné. Vysvětlete to puberťačce, když může… 🙂 A nebo u tety Jany jsem vždy měla ten největší možný luxus, jaký šel dopřát a ještě něco navíc. To jste asi pochopili z článku. Co bylo, bylo a nezměníte to.

My se nedávno s Marťou procházeli a já mu vykládala všechny tyhle zážitky z Prahy a z Londýna s tetou Janou nějakou hodinku, dvě. Pořád se ve mě umocňoval pocit dlužného vděku. Vždyť já tetě Janě nikdy dostatečně nedala vědět, jak moc si toho vážím, co pro mě dělala a ani nemusela! Poslat jí dárek mi úplně nedávalo smysl, jelikož bych nevěděla co, tak jsem se rozhodla jí napsat dopis s našima zážitkama, to byl můj způsob vyjádření vděku.

Nic bychom neměli brát jak se říká ”for granted”, čili jako samozřejmost. Já teď můžu být neskutečně vděčná, že mám takovou tetu Janu, a přála bych vám ji taky. Nebo moje rodiče! Kteří by se pro mě pořád rozkrájeli, za ně jsem samozřejmě vděčná nejvíc. Chtěla bych vás inspirovat a možná trošku pobídnout k tomu, abyste i vy vyjádřili jakkoliv vděk té osobě, u které to cítíte. 

Může to být úplně kdokoliv, možná, že i vy máte takovou tetu Janu, nebo skvělou mamku a taťku, jako mám já. Dejte jim to najevo! Nebo to může být i sousedka, která vám sbírá a nosí poštu, když nejste doma. Jakkoliv! Nemusí to být dopis, ani nic věcného. Může to být jen slovo Děkuji, objetí, nebo jen prostý úsměv. Ale zkuste to. Mně to udělalo dobře na srdci, třeba už jen odpověď od tety Jany, že je za dopis moc ráda. A nebojte, není to blbé vyjádřit někomu svoji vděčnost 😉 Už jen to, že si vděk uvědomíte, je podle mě super a uvidíte, že se budete cítit lépe. Neberte nic jako samozřejmost.

Pokud jste dočetli až sem, tak díky za váš čas, i za to jsem vděčná, že moje články vůbec někdo čte 🙂

Papa, Šuri 🖤

Facebook Comments
 


1 thought on “Vděčnost”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *