Jím ze země

Dneska jsem se zasmála. Sama sobě, to dělám ostatně ráda. To jsme tak s paní Karmel večeřely. Dávaly jsme si bramboráky. (Jo, bramboráky. Jednou za čas…). Klasicky paní Karmel posadím do židličky, dám jí plastový talířek, na něj dám jídlo, teď teda ten bramborák. Vyklidím si své místo na sezní na lavici, dám na stranu plenky, dám si svůj talíř s už trošku vystydlou večeří (teplá večeře v poklidu? Teplé kafe?), vyklidím si kousek místa na přebalovacím stole (bývalý jídelní stůl, na kterém se jedlo jak normální lidi) a začnu jíst. 

Sleduju Karmel, která nenápadně začíná hýbat talířkem, fakt jenom tak trošičku, až s ním naráz mrdne (sorry za výraz) na zem a řekne báááááác. Zvesela si pohupkává na židličce, pchá se bramborákem, protože si nemůže dát jen kousek, ona musí mít v jedné ruce nálož, v druhé, a plnou pusu. Ty nálože v ruce postupně mačká a háže na zem. A teď to přichází…

Automaticky se zvedám ze svého sedu a jdu na kolena. Vyjídám to, co jí padá na zem. Ze začátku to teda zkouším dávat jí, zpátky na talířek, který po několikáté zvedám a opakuji, že jíme z talíře. Pak už jsou to ale takové drobky, že to nemá smysl, a tak je jdu luxovat sama. 

Jím ze země. Ze země, která byla včera zametena. Ne, počkat, byla zametena vlastně dnes ráno, a možná ještě jednou přes den, protože paní Karmel kudy chodí, tam jí něco odpadává od držtičky. 

Nebo taky od prdelky. Jako třeba u našich na zahradě. Paní Karmel si to vykračuje, v ruce má obrovský střapec hrozna. Ano, uhodli jste, nemůže si zobkat kuličku po kuličce, ona si jich urve rovnou pět, z čehož jí polovina popadá. Zohýbám se, hrozny zvedám, buďto je sama jím, nebo je hážu do hliny. Střapec někde odhodí, vracím se pro něj. Znova se zohýbám. Paní Karmel přičupne a ztichne. Vidím ukázkový točeňák linoucí se z její krásné, mačkací prdelky. Paní Karmel si stoupne, řekne ‘’aa’’, zatleská si a u toho křičí ‘’vyborněěěěě’’. 

Vskutku výborně. Zohýbám se, jako už asi postopadesáté dneska. Sbírám hovno od paní Karmel. Teda spíš skupenství nestrávených hroznů. Umývám Karmel prdel, mírně se vzteká. Takové to fňukání. Beru ju na ruky. Jdeme trochu opodál a říkám si… Fuj, co to smrdí? Však jsem to hovno vzala. Podívám se na ruku… Hmmm, to nebylo všechno. 

Kéž bych i já mohla přičupnout (sednout si na záchod), ztichnout a v poklidu, nikým nerušená udělat ‘’aa’’. Jenže to neeee… To bych chtěla moc! Zrovna dneska jsem psala kamošce, že se sama už ani nevy*eru.

Taky by mě zajímalo, kdy se fajnově vyspím. ‘’Už se nikdy nevyspíš’’. Jasně, říkávala jsem si. Jako jasně, některým matkám děti v 8 zalehnou a v 8 se vzbudí. Proč mezi ně nepatřím!? Brhlí vám někdo bradavky? Mně jo. Je to teda Karmel, abyste si náhodou nemysleli… Několikrát za noc. 

Samozřejmě je to všechno boží. Celá Karmel, být matkou. Ne? Jasné! Učím se, ani ne tak o dětech, jako o sobě. Dítě je zatím mojí nejlepší školou života. Doufám, že své sebeovládání jednou dotáhnu do naprostého zenu. Oooooohmmmmm 🙂

Tak mějte hezkou pozdní neděli! Já jdu asi svěsit plenky z balkónu. I ty, ze kterých se nesepralo to zaschnuté hovno… 

Facebook Comments
 


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *